Závod 24 Heures du Mans se s výjimkou válečných let jezdí od roku 1923 a bezpochyby se jedná o jeden z nejznámějších a nejprestižnějších automobilových závodů na celém světě. Narozdíl od běžných okruhových závdů má za cíl prověřit nejen rychlost závodních speciálů a jezdců, ale především jejich výdrž a spolehlivost. Jedná se o nesmírně těžký závod, ve kterém současně bojují vozy různých kategorií dosahující rozdílných rychlostí. O předjíždění tak rozhodně není nouze. Ruku v ruce s tím jde i nebezpečí a kolize.
Vraťme se o několik desetiletí zpět. V roce 1955 se na okruhu de la Sarthe očekávala tvrdá bitva mezi Jaguárem a Mercedesem. Jaguár vyhrál do té doby téměř polovinu odjetých ročníků Le Mans, Německo zase po válce obnovilo svůj průmysl a Mercedes postavil vůz, se kterým aktuálně držel rychlostní rekord. Mnozí proto souboj britské a německé stáje označovali za pokračování 2. světové války na okruhu.
Jednalo se ale spíše o boj Davida s Goliášem. Zatímco Mercedes měl pro vývoj svého SLR 300 k dispozici obrovský rozpočet a armádu techniků, na stavbě Jaguáru D-Type, určeného pro tento ročník, se podílelo 14 lidí. Ti však dokázali postavit neobvykle spolehlivý vůz, na cemž Jaguár postavil svou strategii v závodě. Oba týmy do závodu nasadily hned tři vozy. Nejsilnější posádku Mercedesu tvořili legendární Juan Manuel Fangio a Stirling Moss, Jaguár zase vsadil na mladého Ira Mika Hawthorna a Ivora Bueba. Na první pohled je patrné, že Jaguáru se nepodařilo dát dohromady tak zvučná jména jako Mercedesu. Hawthorn sice dokázal s Fangiem držet tempo, Bueb však měl strach jet na rovince Mulsanne rychlostí přes 290 km/h a na Mosse tak logicky ztrácel. Není se mu však co divit. Okruh de la Sarthe nebyl stavěn jako závodní. Skládal se z civilních cest, jeho povrch byl místy dost nerovný a byla na něm řada překážek. Vozy se zkrátka vyvinuly rychleji než okruh a na rovince Mulsanne dokázaly jet rychlostí až 305 km/h.
Jaguár D-Type nebyl jen mimořádně spolehlivý. Měl celou řadu technických inovací, které později začaly využívat i další závodní týmy na svých vozech. Jedním z lidí podílejících se na jeho stavbě byl Malcolm Sayer. Využil principů, které znal z letectví, aby zdokonalil aerodynamiku vozu, což přispělo i k lepší stabilitě v zatáčkách. Dále na výztuhu karoserie namontoval pomocný rám, na který teprve připevnil motor. I tuhle inovaci začali později přebírat ostatní. Největší výhodou Jaguáru však byly nové, vysoce efektivní, kotoučové brzdy.
Mercedes oproti tomu využíval stále starých bubnových brzd. Ty se při vysokých rychlostech přehřívaly a bylo nepravděpodobné, že by vydržely celý závod. Němečtí inženýři proto přišli s aerodynamickou brzdou. Jednalo se o panel na zádi vozu, který pilot při brždění zvedl a s jeho pomocí zpomalil. To navíc pomohlo stabilitě v zatáčkách. Mercedes postavil svůj 300 SLR na novém revolučním rámu, který sestával ze vzájemně propojených vzpěr v geometrickém tvaru, takže byl lehký a přitom velmi pevný. Velkou inovací prošel i motor. Třílitrová V8 vycházející z F1 se zdála být oproti konkurenci malá, díky technologiím však disponovala výkonem 310 koní. Pro porovnání, Jaguár měl motor o objemu 3,4 litru a výkonu 295 koní.
11. června 1955 se u trati závodu sešlo na 300 tisíc lidí. Mnoho z nich samotný závod ani nezajímal. Chtěli se prostě bavit s přáteli, zapomenout na poválečné strasti a uvolnit se. Ženy přišly ve svátečních šatech, muži měli obleky s kravatou. Přinesli si košíky s jídlem, většina měla skleničku vína či šampaňského.
Na pozadí oslav se ale pořád nese boj. Díky souboji Jaguáru a Mercedesu válka pokračuje. Strategií Britů je německý vůz doslova uštvat. Nasadit tempo tak zběsilé, aby ho vozy Mercedes nevydržely. Start závodu je plánován na 16:00. Nejvíce lidí se mačká na cílové rovince. Za nízkou bariérou stojí na stolech, aby měli dobrý výhled do boxů naproti. Další jsou za nimi na tribuně. Na startu stojí v první řadě Ferrari, Jaguár a Mercedes. Start. Jezdci běží ke svým vozům, rychle do nich naskakují a vyrážejí. Většinou se nepoutají. Tradovalo se, že je lepší při nehodě z vozu vyletět. Při závodě Le Mans do té doby zemřelo sedum jezdců. Smrt visela ve vzduchu na každém závodě. I to diváky přitahovalo.
Jako první vyráží Ferrari, následuje Hawthorn se svým D-Type. Fangio má problém. Kalhoty se mu zasekly do řadící páky a hned na startu tak nabral zpoždění. Hawthorn měl ještě jednu “výhodu.” Měl problém s ledvinami a lékaři mu prorokovali maximálně tři roky života. Žil a závodil proto doslova na hraně. Neměl co ztratit.
60 minut po startu je v čele stále Ferrari. Fangio už stáhl svou ztrátu a jede třetí za Hawthornem. 90 minut po startu už je Hawthorn první a Fangio druhý. Jejich tempo nejde udržet. Jedou jako při Velké ceně Formule 1, ne vytrvalostní závod. Jejich pořádí se několikrát mění, vzájemně se předjíždějí. Hawthorn chce jet za každou cenu pořád první. Jedna hodina a 52 minut, Hawthorn překonává rychlostní rekord tratě. Před Fangiem vede o několik vteřin.
Ve 35. kole je Hawthorn stále v čele. Zatáčkou White house projíždí společně s vozy o kolo zpět rychlostí 240 km/h, když si všimne, že mu dochází palivo a přibrzdí, aby mohl zastavit u svých mechaniků. Za ním jedoucí Lance Maclin s vozem Austin-Healey proto prudce brzdí a strhává volant doleva. Na tento manévr ale už nedokáže zareagovat padesátiletý Pierre Levegh, jeden z nejzkušenějších jezdců ve startovním poli. Odjeto má již několik ročníků Le Mans.
Lidé za nízkou bariérou cílové rovinky stojí na špičkách a ze stolů i z tribuny se naklánějí dopředu, aby co nejlépe viděli přijíždějící vozy. V tom dojde ke střetu mezi Leveghovým Mercedesem a Maclinovým Austinem-Healey. Rozdíl v rychlosti obou vozů je v okamžiku střetu velký. Svažující se záď Austinu zafunguje jako rampa a rychlejší Mercedes vystřeluje přímo mezi diváky. Poslední, co můžou po střetu obou vozů ještě vidět, je břicho Mercedesu vzlétajícího proti nim. Poté se rozletí na části a exploduje. Všechny části prolétávají davem.
Nastává obrovský chaos. Nikdo nerozumí tomu, co se vlastně během posledních pár vteřin stalo. Seběhlo se to až neuvěřitelně rychle. Několika lidem letící vůz usekl hlavu, jiné roztrhal na kusy, které právě dopadají společně s hořícími částmi vozu. Torzo Mercedesu hoří opodál mezi lidmi. Ti, kteří přežili, se snaží pochopit, co se stalo. Někteří zůstavají jako opaření, většina se snaží pomoci svým blízkým. Všude je slyšet mísící se řev a pláč. Davem prochází žena se svými syny v podpaží. Oba jsou bez hlavy.
Lidé strhávají vlajky ze stožárů, aby mohli přikrýt těla zemřelých. Na místě zůstává přes 80 mrtvých a na 200 zraněných. Zdravotní tým o 25 lékařích nebyl na něco takového připravený.Maclinův vůz stojí zdemolovaný u boxové zídky. Jako zázrakem přežil. Závod pokračuje. Později za to bude starý ředitel závodu čelit obrovské kritice. Důvod má však jednoznačný. Kdyby 300 tisíc lidí teď okruh opustilo, zcela ochromí dopravu a znemožní práci záchranářů. Navíc nikdo přesně nezná následky havárie. Nikdo si je zatím nechce připustit. Závod ale není ukončen ani poté, co jsou všichni mrtví i zranění odvezeni.
Mercedes pokračuje dalších osum hodin, než se rozhodne ze závodu stáhnout zbylé dva vozy. Ke stejnému kroku vyzývá i Jaguár, ale marně. Hawthorn s Buebem nakonec v závodě vítězí. V cíli nešetří usměvy a stříkají šampaňským. “Na zdraví, pane Hawthorne!,” kontruje ironicky francouzský tisk v titulku nad fotkou radostných tváří vítězů.
Dlouho nebyl nikdo schopen vysvětlit, co se vlastně stalo. Všichni jezdci byli nakonec vyšetřováním zproštěni viny na základě amatérské videonahrávky. Jednalo se o závodní incident, nešťastnou souhru náhod. Svou roli v neštěstí sehrálo několik skutečností, jako úzká rovinka, jejíž součástí navíc byly neoddělené boxy, i nízké bariéry mezi tratí a diváky. Okruh totiž vznikl v době, kdy závodní vozy jezdily rychlostí 80-90 km/h.
Svědci a přímí účastníci tragédie z roku 1955 vzpomínají na událost se slzami očích. “Kousek ode mě ležel muž s dalekohledem na krku. Nad ním ale už nic neměl, hlava chyběla,” líčí jeden z diváků, Bernard Schotler. Giselle Pasquierová zase vypráví, jak “diváci ze sebe sundávali kousky těl, které na ně dopadly.” Sama utrpěla těžké popáleniny rukou. “Chránila jsem si obličej, dokud mě můj muž neodtáhl pryč. Měla jsem strach, že si už nikdy nepochovám své děti.”
Mercedes se závodu Le Mans dalších více než 30 let neúčastnil. Dílna závodního týmu Jaguár byla po několika měsících zavřena. Jaguár se do Le Mans jako tovární tým vrátil po více než 30 letech. Fangio v Le Mans nezávodil už nikdy. O tři roky později ukončil kariéru.
Hawthorn dokázal ještě o tři roky později, v roce 1958, vyhrát mistrovský titul ve Formuli 1. Nedlouho poté ukončil kariéru. Zemřel v lednu roku 1959, když se při předjížděcím manévru v civilním provozu střetl s protijedoucím Mercedesem.
Zdroje fotografií:
https://www.zajezdime.cz/pribeh-formule-1/16-tragedie-v-le-mans/
https://i.kinja-img.com/gawker-media/image/upload/s--fwLz6qer--/c_scale,dpr_2.0,f_auto,fl_progressive,q_80,w_800/ifnk7u3kyit1k6nemlql.jpg
https://jalopnik.com/just-how-horrifying-was-the-worst-crash-in-motorsports-1589382023
https://external-preview.redd.it/EECWuUfwfKeSWh_592Ad9GgIXYNgMUzbuK3_Pv-DP28.jpg?auto=webp&s=be93e23d62906087a6caf176aa9dae7f051fbc91
https://www.zajezdime.cz/pribeh-formule-1/16-tragedie-v-le-mans/
https://www.bbc.co.uk/programmes/b00sfptx
https://www.walmart.com/ip/Pit-Stop-Le-Mans-24-Hours-France-1955-Print-Wall-Art/495142884
https://www.hemmings.com/blog/2015/06/11/six-decades-on-a-look-back-at-the-tragedy-of-the-1955-24-hours-of-le-mans/
https://dbclassic.rajce.idnes.cz/AUTOart_JAGUAR_D_Type_24h_Le_Mans_Hawthorn-Bueb_6_1955/#JAGUAR_Dtype_LeMans_1955_94.jpg
Copyright © 2024 | created in Zlin by Weboo | All rights reserved.
