Hrdinové

Jean Pierre Wimille, Robert Benoist a William Groover Williams

Existuje spousta příběhů v historii motorsportu, které by si zasloužily zfilmování. Příběh tří hvězd meziválečného motorsportu se jim ale vymyká. Jeho děj se nekoná na slavných tratích, ale na kolbištích 2. světové války. Přesněji ve francouzském odboji. Byli zvyklí nasazovat svůj život i na závodních tratích. Následná práce v odboji v tomto směru nic nezměnila, spíše naopak. Jean Pierre Wimille spolu s Robertem Benoistem a Williamem Groover Williamsem se stali členy britské jednotky zvláštních operací, aby pomáhali francouzskému odboji připravovat živnou půdu francouzským odbojářům pro vstup spojeneckých vojsk do Francie a na evropskou půdu. Jejich činy a hrdinství v průběhu války by úspěšně zaplnily rozsáhlý filmový scénář.

Krátce zmíním jejich sportovní úspěchy, i když o nich tento článek primárně není. William Groover Williams je především znám jako historicky první vítěz GP v Monaku 1928. Těch vítězství ale bylo více. V témže roce zvítězil ještě ve francouzské Velké ceně a triumf zopakoval i o rok později. V roce 1931 zvítězil spolu s Connelim v desetihodinovém závodě ve Spa. Tři roky po sobě, počínaje rokem 1931, vítězil v závodě ve francouzském La Baule.

Robert Benoist byl o sedm let starší než Williams. Závodit začal v roce 1921. V letech 1924 až 1926 dosáhl s Delage několika vítězství. V roce 1927 se tandem Benoist  - Delage stal neporazitelný. Vyhráli čtyři hlavní závody, ale na konci sezóny se automobilka stáhla ze závodění. V roce 1928 zvítězil ve Spa s Alfou Romeo. V roce 1937 získal své poslední velké vítězství. Spolu se svým budoucím spolubojovníkem Wimillem zvítězili v 24 hodin Le Mans na Bugatti 37 Tank. Poté se z okruhů vytratil a věnoval se prodeji vozů Bugatti na pařížské Avenue Montaigne. Po vypuknutí 2. světové války znovu narukoval, tentokrát do francouzské armády s hodností kapitána. 

Nejmladší z našeho tria byl Jean-Pierre Wimille . Narodil se v roce 1908 jako Pařížan a na závodní scénu vtrhl v roce 1930, kdy ve francouzské GP v Pau řídil Bugatti. Jeho prvním velkým úspěchem bylo vítězství v GP Lorraine roku 1932 s vozem Alfa Romeo Monza. Jak již bylo uvedeno výše, v roce 1937 vyhrál Le Mans, což zopakoval v roce 1939, tentokrát s Pierrem Veyronem. 

Williams se připojil k Royal Army Signal Corps jako řidič, ale počátkem roku 1941 se připojil k SOE. Prošel intenzivním školením, jehož velká část byla v anglickém městě New Forest, v domě lorda Montagu v Beaulieu. Beaulieu je dnes samozřejmě domovem Národního motoristického muzea, ale ve 40. letech 20. století to byla dokončovací škola SOE. Po intenzivním výcviku technik přežití a boje v Arisaig ve Skotsku strávili agenti SOE poslední týdny v Británii v Beaulieu, učili se a zdokonalovali své krycí příběhy, než se pustili do nebezpečné práce. Po výcviku byl Grover-Williams, nyní pracující pod krycím jménem Vladimír, umístěn do okupované Francie v časných ranních hodinách 31. května 1942. Jeho úkolem bylo vytvořit novou sabotážní síť. Ať už náhodou nebo díky svému vzhledu, Grover-Williams byl ideální volbou pro vedení sítě se sídlem v Paříži. Je popisován jako „anglický závodní  jezdec“, ale téměř celý život strávil ve Francii. Motoristické závodní kontakty mu nyní měly pomoci Mezi důvěryhodnými přáteli, které kontaktoval, byli Robert Benoist a Jean-Pierre Wimille. Jeho síť Chestnut přesunula svou základnu z centra Paříže na rodinné panství Benoista jihozápadně od Paříže. Generál sir Colin Gubbins, šéf SOE, později napsal o Grover-Williamsovi, že „pracoval neúnavně v pařížském regionu, kde díky silám gestapa, policie a  četným kontrolám, byla tajná činnost obzvláště obtížná a nebezpečná.” Navzdory všem rizikům Grover-Williams vybudoval úspěšnou síť. Vytvořil řadu sabotážních buněk, organizoval výsadkové operace, v pařížské továrně Citroen proběhla úspěšná sabotáž atd. Groover - Williamse zatkli a vyslýchali na pařířském ústředí gestapa. Po zatčení byl bezpochyby podroben obvyklým přesvědčovacím metodám gestapa, ale Němci objevili pouze jednu z mnoha velkých skrýší zbraní, které založili na Benoistově panství.  Následně byl převezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde jej (asi) popravili těsně před koncem války 18. března 1945. Říká se, že v padesátých letech minulého století tu byl záhadný muž, který na závodních setkáních podepisoval autogramy jako „Williams“ a dokonce se předpokládalo, že provozuje obchod se zeleninou v Godalmingu. Nic z toho nemělo ve skutečnosti žádný základ, ale pro tvůrce mýtů to byl dobrý příběh.

Jeho parťák Robert Benoist byl zatčen 3. srpna 1943. Rychle ale provedl první z několika pozoruhodných úniků. Čtyři muži ho svázali do auta a odjeli vysokou rychlostí. I když seděl uprostřed zadního sedadla, lemovaný dvěma dalšími, Benoist nebyl spoután a všiml si, že jedny ze dveří nebyly řádně zajištěny. V prudké zatáčce z vozu vyskočil.  Vcelku pravidelně pendloval mezi Anglií a Francií.  V blízkosti Nantes vyhodil do povětří stožáry nesoucí elektrické kabely spojující Pyreneje a Bretani,  sekundárně plánoval útoky na železniční systém kolem Nantes. Také se od něj očekávalo, že udělá, co bude v jeho silách, aby zabránil Němcům škodit a ničit zařízení přístavu v případě ústupu. V červnu 1944 jej už ale štěstěna opustila a byl gestapem zatčen znovu. Popravili jej v Buchenwaldu v září 1944.

Jediný kdo se z naší trojice dožil konce 2. světové války byl Jean Pierre Wimille. Byl sice se svým týmem v Sermaise na jednom z Benoistových sídel obklíčen jednotkami SS a gestapa. Podařilo se mu ale zázračně uprchnout z obklíčení oknem. Unikl i ve změti kulek mezi zaparkovanými auty a až do odjezdu nacistů ze zámku se schovával pod vodou jen s vystrčeným nosem. Jeho manželku ale zatkli. Těsně před transportem a následnou smrtí v koncentračním táboře v Ravensbrücku ji zachránil příbuzný. Když si všimla bratrance za volantem dodávky Červeného kříže, dokázala se vplížit do vozidla, oblékla si bílý kabát a rozdávala sendviče svým spoluvězňům, dokud nebyla odvezena do bezpečí.

Wimille byl okamžitě po válce asi největší hvězdou velkých závodů. Je pravděpodobné, že kdyby bylo v té době vypsáno mistrovství světa, byl by mistrem právě on. Díky válce ale přišel o svá nejlepší léta v motorsportu. Svému osudu dlouho neunikl, zahynul za volantem svého Gordini při tréninku na Velkou Cenu v Buenos Aires 1949.