Když se vydáváte autem na cestu po britských zemích, každý vás upozorní na řízení vlevo. Můj přítel říká, že zvyknout si na to, že se musí držet na druhé straně vozovky, nebylo tak hrozné. Na co si ale nemohl zvyknout, byly jejich rozdělené kohoutky pro teplou a studenou vodu. Což musím uznat, že je jednou z mála věcí v Anglii, která je opravdu otravná. Levostranné řízení má v některých zemích, které bývaly dříve britskými koloniemi, stále svoji tradici a ta má svůj docela jednoduchý důvod. Už v dobách starověku volili jezdci na koních levou stranu a to zkrátka proto, že tak měli lepší pozici. Kdyby je někdo napadl, mohli by se bránit pravou rukou, kterou má většina z nás dominantní. Pravostranný provoz byl poprvé uzákoněn v roce 1792 mezi Philadelphií a Lancasterem. V Rakousko-Uhersku byl levostranný provoz uzákoněn v roce 1915 a v naší zemi vydržel až do roku 1939.
Pro mě je ale nejtypičtější krásná krajina, která zvýší požitek z jízdy. A to ani nemluvím o nové cestě Road Coast 500, skotské obdobě americké Route 66. Vede zejména podél severního pobřeží a poskytne vám trasu o délce 830 km, která začíná ve městě Inverness. Tato trať nabízí množství hradů a zřícenin, jezer a kopců, ale třeba i sportovních aktivit během cesty. Na své si přijde jak rodinka s karavanem, tak skupinka motorkářů či zamilovaný pár kochající se z kabrioletu. Na stránkách www.northcoast500.com najdete podrobné informace a také interaktivní mapu.
Typickým jevem na londýnských silnicích jsou červené doubledeckery a černé taxíky. Volba červené je jasná, ale proč právě černé taxíky? Jedním z faktorů byla krize po válce. V roce 1948 začala značka Austin vyrábět taxíky TX3. Až do té doby bývaly taxíky v různých barvách, ale model TX3 se začal vyrábět jen v černé, jelikož černý automobilový lak byl prostě nejlevnější. Černá se stala módní a lidé si ji začali spojovat s novými auty. A protože chtěli jezdit tím nejnovějším, začali preferovat černé taxíky, čemuž se taxíkáři přizpůsobili.
Pro mě byl například překvapivý provoz na silnicích. Ovce postávající na krajích cesty jsem čekala, osly, kteří se procházeli přes cestu a brzdili provoz, už tak docela ne. Nejvíc mě ale překvapila agresivita řidičů, která byla v podstatě nulová. Během našich více než 3000 km, ujetých během dvou cest, jsem ani jednou neslyšela, že by na sebe řidiči troubili. Naopak se navzájem pouštěli a v žádném případě se nevybržďovali.
Pokud byste chtěli doporučení, kam se vydat s autem, rozhodně doporučuji pobřeží severního Irska, anebo cestu podél útesů Seven Sister‘s na jihu Anglie. Co se týká motoristických muzeí, můžu porovnat dvě; Beaulieu National Motor Museum a British Motor Museum. Mně osobně více uchvátilo British Motor Museum, jak svým rozdělením, tak časovými tabulemi, kde se člověk mohl dočíst spousty zajímavostí. Muzeum Beaulieu, kde jsme viděli největší karavan postavený z lega, bylo také zajímavé. Na mě ale příliš rozlehlé. Co stojí za připomínku je skutečnost, že British Motor Museum bude letos v srpnu, konkrétně 3.-4.8.2019, pořádat akci ku šedesátému výročí Mini. Muzeum se navíc pokusí o rekord a to shromážděním okolo 600 vozů Mini, které poskládají tak, aby hlásali „Mini 60“. To je ovšem jen jedna z událostí, které se budou v roce 2019 v muzeu konat.
Copyright © 2024 | created in Zlin by Weboo | All rights reserved.
